Od nejstarších dob historie lidstva byl život spojován s teplem. Lidé se pokoušeli navrátit k životu přímou aplikací tepla (hořící výkaly, horký popel, horká voda). Patrně první zmínka o umělém dýchání, možná i masáži hrudníku pochází již z bible ze starého zákona, kde se píše. „porodní bába Puah položila svá ústa k ústům dítěte, a to se rozplakalo.“
V r. 960 n.l. Avicena – muslimský filosof píše: „v případě potřeby má být hrdlem zasunuta zlatá nebo stříbrná trubička k podpoře dýchání.“ metoda, která nápadně připomíná dnešní způsob zajištění dýchacích cest orotracheální intubací.
Itálie 15. Století – porodní báby používaly umělé dýchání u novorozenců. Kteří nezačali spontánně dýchat.
Anglie za vlády Victorie – v této době osvícenství bylo od umělého dýchání kvůli nepřípustnému kontaktu rtů upuštěno. Opět nápadná podoba s historií, kdy dnes Americká asociace kardiologů (aha), doporučuje od roku 2008 resuscitovat tzv. „nahoře bez“, tedy bez zapojení dýchání do úkonů resuscitace při náhlé zástavě oběhu. Dle Guidelines 2005 přijatými evropskou a českou radou pro resuscitaci, je postup resuscitace při náhlé zástavě oběhu, také upřednostňována masáž před dýcháním. Samozřejmě, že to není z důvodu „nepřípustného kontaktu rtů“, ale protože dýchání z úst do úst je většinou hlavní příčinou toho, že lidé odmítají resuscitovat úplně, což je při náhlé zástavě oběhu samozřejmě to nejhorší co mohou udělat.
Paracelsus 16. Století – švýcarský buřič, alchymista a lékař, který se pokoušel oživovat mrtvoly pomocí dýchacích měchů, vháněním horkého vzduchu a kouře. První náznaky použití samorozpínacího vaku (ambuvaku) k resuscitaci dýchání. Původní měchy můžeme dnes nalézt třeba u krbů k rozdmýchávání ohně.
V r. 1543 Vesalius – popsal fibrilaci komor u zvířat
V r. 1555 Vesalius – použil ventilaci přerušovaným přetlakem u zvířat
Skotsko 1732 Tossach – tento chirurg zdokumentoval svou resuscitaci klinicky mrtvého horníka zasypaného v dole. Popsal nepřítomnost pulsu i dýchání, chladnou kůži (tedy náznak jasných známek smrti). U postiženého stiskl nos a prováděl umělé dýchání z úst do úst. Zasypaný horník byl takto po hodině přiveden k vědomí. Bez masáže??? Zázrak!!! J
V r. 1766 – objeven poznatek, že hypotermie zvyšuje šance na oživení. Tady nám probuzení opět trvalo cca 250 let, protože dnes je poresuscitační hypotermie zařazena dokonce mezi doporučené postupy, tedy lege artis postupy u resuscitovaných pacientů, kdy zahájení poresuscitační hypotermie by mělo být již při převozu v sanitním voze záchranných služeb. S poresuscitační hypotermií koketoval také pan Safar v 70. Letech 20. Století ve svých algoritmech neodkladné resuscitace, ale naplno se začíná využívat teprve v posledních pár letech.
V r. 1767 – založena holandská společnost pro uzdravené tonoucí. Resuscitace, přestože ne zcela pochopena, byla prováděna stlačováním hrudníku a břicha, prováděním umělého dýchání a zajištěním přísunu tepla třením těla, ale také zaváděním tabákového kouře do rekta (konečníku) a vyvoláváním zvracení. Netradiční metodu vykuřování rekta tabákem přivezl do Evropy společník Kryštofa Columba, který provádění této techniky viděl u indiánů. Tedy nic proti indiánům, ale vykuřování konečníku tabákovým kouřem si mohli ponechat jako národní dědictví, už jen ta představa ve mě vyvolává úporné sevření všech svěračů a hlavně toho, kterého se to týká. Nicméně stlačování břicha při resuscitaci je někdy aktuální i dnes, pokud budeme postupovat dle špatně prezentovaného doporučení stlačovat hrudník na spojnici bradavek, tak zejména u žen, ale i některých mužů, se na břicho můžeme opravdu dostat. J
používáno bylo také zavěšení osob za nohy hlavou dolů, uložení postiženého na cválajícího koně nebo válení postiženého po sudu, z důvodu zajištění střídavého tlaku a uvolnění hrudníku. Používaly se i další způsoby stimulace za účelem vzbuzení postiženého, jako křik a ječení, ale také pohlavkování či bičování.
S rozvojem fyziky bylo zjištěno, že elektrickým výbojem lze usmrtit, ale regulovaným výbojem do hrudníku lze naopak opět oživit. Tento postupný vývoj resuscitace a vstřebávání dalších poznatků, postupné vylučování neúčinných metod či postupů, bylo občas přerušeno dobou „temna“, kdy především vlivem náboženství se resuscitace považovala za zpětné překročení hranice života a smrti, což bylo nepřijatelné, protože je to proti vůli boha.
Současně vznikl problém – pokud resuscitací lze vrátit život, byla vždy diagnóza určena správně? Jestli tedy nebyl člověk pohřben živý? Dále se o anatomech tvrdilo, že pomocí pitvy zemřelého mohou definitivně rozhodnout o smrti, proto se stala často součástí trestů kriminálníků. Nicméně ani tyto excesy nezabránily dalšímu vývoji – díky bohu.
V r. 1850 Hofe Ludwig – popsali lépe a podrobněji komorovou fibrilaci u zvířat
V r. 1858 Silvestr – zavedl metodu umělého dýchání, která se na dlouhou dobu stala dominantní v postupech resuscitace. Postižený ležel na zádech, fází nádechu bylo zvednutí paží uchopených za zápěstí po dobu 5 vteřin a výdechovou fází bylo přitisknutí a stlačení na hrudníku. Takto dosažený dechový objem je překvapivě velký – 500 ml.
V r. 1874 Schiff – provedl a popsal první úspěšnou nepřímou srdeční masáž
V letech 1906 – 1958 – publikováno 1922 případů nepřímé srdeční masáže
Pol. 20. Století – profesor Safar poukázal v experimentech s umělým dýcháním na nízkou účinnost ručních způsobů a znovu objevil dýchání z úst do úst. Zdůraznil důležitost záklonu hlavy a uzavřeného nosu při provádění dýchání z úst do úst.
V r. 1950 Safar a Ruben – zjistili a popsali dýchání z plic do plic jako jedinou možnost umělého dýchání
V r. 1960 Kouwenhoven a Knickerbocker – uveřejnili rozsáhlou práci o technice a výsledcích zevní srdeční masáže
V r. 1968 prof. Peter Safar – sestavil základní schéma kardiopulmonální resuscitace
70. Léta 20. Století – resuscitace byla standardně rozšířena i o používání defibrilace
V r. 2000 – vzešla v platnost doporučení evropské rady pro resuscitaci ERC Guidelines 2000
V r. 2005 – vzešla v platnost doporučení evropské rady pro resuscitaci ERC Guidelines 2005
V r. 2008 – americká asociace kardiologů (aha) vydala doporučení k provádění laické resuscitace – laik bez zkušeností není povinen při náhlé zástavě oběhu, zapojovat do úkonů resuscitace dýchání z plic do plic
V r. 2010 – nová doporučení navazující na předchozí Guidelines. V roce 2010 jsou zaměřena opět spíše pro odbornou veřejnost.
V r. 2015 – na konci letošního roku se očekávají opět nové poznatky v resuscitaci, které přinesl výzkum za uplynulých 5 let.
